Nesvíjím se u tyče
"Dnes se jdete svíjet?" Ptají se mě s kolegyní další kolegyně někdy v úterý u oběda. Už se ta věta nějak chytla. Způsob té otázky krásně ilustruje, jak se lidé na tuto činnost dívají. Teď myslím ty, co to neprovozují.
Když někomu sdělím, že dělám Pole Dance, tak buď vůbec ten výraz neznají a musím jim to přeložit do češtiny. Tím si většinou nepomůžu, neboť tanec u tyče jim pak v horším případě evokuje lascivní slečny co na diskotékách natřásají zadkem. V lepším případě Liv Tyler ve videoklipu Crazy. Pokud už aspoň znají ten termín, tak představu o tom co to je, mívají různou.
U tyče se většinou nesvíjíme, když už, tak bolestí a to je až po tom co z ní slezeme a rozhodně to není součást zadání. Většinou to nevypadá ladně, bo jsme teprve začátečnice. Když už, tak na tyči visíme, když je dobře. Když nevisíme, znamená to, že se nedokážeme udržet. A ani to visení nevypadá ladně. Spíš si v začátcích připadáte jak neforemná brambora, která je ráda, když se udrží. Do zrcadla se raději nekoukáte, zkazilo by vám to radost.
Také je někdy těžké být si vědom toho, kde máte ruce a nohy. Opravdu v některých pózách (zejména těch hlavou dolů) nemáte zrovna jasnou představu o tom, kde máte kterou nohu, nebo ruku. V takový moment je pravdivá odpověď na dotaz lektorky "Proč nemáš tu levou nohu vzadu?" věta "Já mám levou nohu?".
Myslím, že slečny z diskoték by utekli, kdyby věděli jaká je to někdy fuška. Ale když se to umí, vypadá to tisíckrát lépe, než natřásání se na diskotéce.
