S rodinkou na cestách - Zmatkáři na nádraží
S naší rodinou byly dovolené vždy zábavné. Ne proto, že by byli naši až tak zábavní, ale celkově jsme jako grupa byli schopní zažívat velmi úsměvné historky. Resp. posléze úsměvné. V těch situacích jsme se většinou potili.
Jeden z těch méně potivých příběhů se odehrál v Barceloně. Jeli jsme z našeho letoviska vláčkem, vše zjištěné, naplánované. I oběd nám v hotelu s sebou nabalili do sáčků. Vše probíhalo poklidně, prohlídka města a fotbalového stadionu kde nám tatínek objednal vstupenky památnou větou "Three adulds und eine nino". Nakonec jsme viděli i vodní svět, Kolumbovu mini rozhlednu a Sagradu Familiu.
Po celodenní tůře jsme se opět odebrali na vlak. Měli jsme vstupenky, myslím už koupené, a také jsme si byli jistí tím, co máme dělat. Televizory v podzemí přehledně hlásily jaký vlak přijede a odjede, takže proti Česku to v té době byla úplná paráda. Tak jsme popadli lístky a blížili se k turniketům. Zde nastala změna, kterou jsme si nejprve neuvědomili. Místo jednoho trurniketu, kterým jsme všichni prošli na nádraží při cestě sem, byla před námi řada turniketů jednoho vedle druhého. Já jsem sebevědomě s lístkem v ruce od tatínka vyrazila první. Můj bratr (podotýkám o 7 let STARŠÍ), asi aby to nespletl sledoval co dělám a dělal vše po mě. Pak se stalo hned několik věcí naráz. Já strčila lístek do turniketu, brácha strčil lístek do turniketu hned vedle mě a maminka strčila lístek do turniketu opodál. Pak však pouze já jsem byla zařízením s dvířky propuštěna do prostoru nástupišť. Maminka i bratr zůstali nevpuštěni, tatínek se ještě ani nerozkoukal a už jsme přišli o tři lístky a jediná já jsem byla tam, kde jsem měla být. Stalo se totiž to, že jsem levák. Ne to není vtip. Já prostě strčila lístek do škvíry na lístek, ale na levé straně. A můj turniket otvíral žrout jízdenek na pravé straně. No a já jako levák jsem samozřejmě strčila lístek vlevo. Začalo dávat smysl, proč starý děda, který procházel ode mě nalevo (na můj lístek) se tak lekl, když se před ním turniket otevřel a mohl zdarma projít. A jak už jsem řekla, můj bratr následoval mého příkladu, takže také strčil lístek špatně. Na jeho ticket jsem tedy prošla já. A maminka? No ta to pro jistotu strčila do rozbité mašiny. Ani jí nevadilo, že dvířka nesvítí. Takže jí to sežralo lístek...a nic.
Otec vyděšen tupostí členů své rodiny začal situaci řešit. Odcházel někam pryč, kde uviděl chlapa v kabince - asi obsluhu. Mamka splašeně běžela za ním. A bratr se na mě usmál, škodolibě zamával a se slovy "Pá, Pá." Začal odcházet taky. No prostě mě tam 12tiletou holku nechali za přepážkou na španělském nádraží bez jediné informace, co se to děje.
Dovedete si představit tu paniku. No a teď co? Musím přeci za nimi! Prostě jsem ta dvířka zase podlezla zpět (vešla jsem se, bylo mi 12). A běžela směr moje krev. Jakmile jsem doběhla vidím, že tentokrát byl v prostoru nástupiště tatínek. Chlapík v kukani totiž jeho posunkům nerozuměl, mávl rukou a vpustil ho. A k tátovu velkému překvapení, tam byl teď sám on.
Nezmohl se na slovo, zatímco já hrdě hlásila, že jsem "tady". To bylo něco na moji mamku. Už to s nervama trošku nezvládla. Za chvilku měl jet vlak a my tam hrajeme u turniketů komedie. Začala na mě křičet něco, že jsem"....pitomá, pitomá, pitomá..." a tak jsem z úleku zase podlezla dvířka zpátky na nástupiště, teď už k tatínkovi.
Skóre to stále nebylo dobré. Dva lidi za turniketem, dva lidi před a zbýval jediný lístek. Původně tátův. Svěřil ho bratrovi. Asi mají děti přednost před manželkami, kdo ví. Všichni jsme mu zopakovali ať strčí lístek vpravo a do svítícího turniketu. Bratr vložil lístek, dvířka se otevřela, bratr prošel a....a za ním proskočila jak laňka naše maminka. Hned za ní se dvířka těsně zavřela a bylo vyhráno. Zmatkáři z Krkonoš to na Barcelonském nádraží nakonec zvládli.
