TOT na Ukrajině – Zdrhání před deštěm
Konečně nás ráno nebudilo ťukání na okno, ale krásné sluníčko. Otevřeli jsme dveře kufru a opodál po cestě projel Zil a zamával nám. Horské vrcholky vypadaly skvostně, sluníčko svítilo a my se mezi ranní hygienou a snídaní courali s toaleťáky do křoví a zpět. Každý jiným směrem, samozřejmě. Po sbalení našich pěti švestek jsme vyrazili na první nedaleký horský vrchol. Na jeho špičce stála chata a vysílač a od této chaty vedla cesta přes hřebeny hor, vždy přesně přes vršek. Po prvním vrcholku utahoval opičák zase něco v motoru. On obecně celou cestu stále ladil motor. Buď se mu zdálo, že to moc kouří, nebo málo jede. Jeho vytrvalost v utahování šroubů byla obdivuhodná. Jeho dotazy na téma „Čoudí to teď míň?“ už méně.
Cesta po vršcích byla kouzelná. Potkali jsme skupinku „opravující“ cestu, odpočívající stádo krav (ty se fakt dostanou všude), staršího pána s vořechem, který se jen tak nahoře procházel. Tapíra se ptal, zda už je nahoře „taxi“. Takhle tam prostě funguje MHD. Člověk se sveze Zilem, nebo buchankou. (hlavně že my jsme museli mít speciální auta…fakt žabaři).
Vrcholky měly kolem 1500 metrů nad mořem. Stromy už nahoře nerostly, jen vřesy, mechy a nízké keře. A samozřejmě borůvky J Oba kluci měli obvyklý horský stejnokroj. Kraťasy bez trička, plus Tapír to klasicky absolvoval v žabkách. Na vršcích jsme zastavovali a kochali se okolím. Pak jsme si všimli zajímavého úkazu. Na cestu před námi svítilo slunce, kdežto na cestu za námi vydatně pršelo. Spíše to byl pořádný ch****c. Asi bysme měli jet, pomysleli jsme si a vyrazili o závod s mraky. Ujížděli jsme jim po kamenné stezce hor a minuli pouze pár nadšených turistů a sběračů borůvek, jejichž osudem bylo brzy zmoknout.
Pro pořízení záznamů jsme fotili jak o život a jednou jsem musela i tabletem natáčet výjezd na vrchol hory. Video vypadá "fantasticky". Je to spousta třepání se záběrem na kameny před autem, neb víc prostě z toho auta v náklonu vidět nebylo. Na poslední hoře nás na chvilku dostihl deštík, ale pak už jsme zase začali klesat dolů.
Zajímavé bylo, že navigace tuto cestu znala. Asi místní horská avenue. I závoru jsme potkali. Ukrajinský patent – zatížit závoru kýblem plným šutrů, se jen tak nevidí. Dále jsme díky navigaci, která nám ukazovala chybějící kilometry, zvládli zaznamenat naši rychlost pohybu v terénu. 7 km nám trvalo 15 minut. A to byla cesta relativně sjízdná. Na jejím konci se nacházela vesnice jménem „Ušt čorne“, nebo tak nějak.
