TOT na Ukrajině - Borůvčím k vodopádu
Probudilo nás ťukání na okno. Tapír na nás hleděl s trochu nervózním výrazem.
Tapír: Chodí tu moc lidí, jedem dál!
Byla to pravda, jakmile nastala lidštější hodina ranní, začali se kolem jezírka trousit turisté. Rodinky, jednotlivci, dokonce i dětský tábor. Bez snídaně/oběda jsme si tedy sbalili odpadky a vyrazili kupředu. Pořídili jsme cestou k vrcholu pár fotek, videí, Opičák z okýnka mohl v jednu chvíli i trhat borůvky. Taková to byla romantika. Když teda nepočítám vysílačku. Kluky ta hračka velice bavila, i když pro mě začala být jejich duchaplná konverzace lehce iritující. Hlášku „Mýval je chuj.“ sice nahradilo Tapírovo „Dneska určitě bude pršet.“ (nepršelo), ale jinak se konverzace stále točila kolem aut. Nicméně jsem jim to nechtěla kazit.
V jednu chvíli se cesta napojila na jinou cestu složenou z panelů. Ta vedla skoro až na vrchol hory. Podél této stezky nás překvapilo hned několik věcí. První byly širokosáhlé lány borůvčí, které byly doslova „nevysbíratelné“. Přesto na nich bylo vidět spoustu sběračů. Abych se vyjádřila jasně: na ten kopec to vyšlapat pěšky byla otázka minimálně na celé dopoledne. Přesto už brzy ráno pod vrškem bylo mnoho lidí, bez batohu, bez taštičky s pitím či sváčou a sbírali borůvky. Dívky a ženy byly načesané a oblečené jak na vycházku do města a stály mezi keříky s pouhými kelímky na borůvky. Prostě si jen tak vyšli na bobule. Pěší turisti byli totéž. Jen tak šli, ve vycházkové obuvi na výlet do "kopečka" na který by si našinec navlékl outdoor boty a outdoor kalhoty a outdoor batoh a outdoor....další zbytečně předražený krám z ČÍny.
Větší pecku však pro nás představovala vozidla. Po té velice laxně položené panelovce se nahoru vyšplhal i nejeden žigul, okolo kterého například seděla rodinka a dělala si melounový piknik, popřípadě starý náklaďák vezoucí skupinu (pravděpodobně) sběračů. Ti seděli na korbě s ledovým klidem jako v trolejbusu, přesto, že náklaďák to pálil snad sedmdesátkou a na panelech skákal jak sbíječka na betonu. Opět jsme měli pocit, že s našimi auty s velkými koly se vzorkem a navijákem apod. jsme vlastně úplně trapní. Ještě že naše oblečení nebylo outdoor.
Na prvním vršku hřebene Tapír opět spravoval vysílačku, aby nám mohl průběžě hlásit svoji domněnku, že bude pršet (nepršelo). Borůvčí již v této výšce nerostlo a my pokračovali po hřebeni na další vršek, na kterém stojí starý bunkr. Udělali jsme si vlastní prohlídku a našli uvnitř mnoho odpadků a několik velice zdařilých maleb na stěnách. Byly prý sice satanistického tématu, ale vypadaly hustě. Po prohlídce této kulturní pamětihodnosti jsme si všimli skupinky paraglidistů, která kousek od nás rozbalovala padáky a spouštěla se z vršku po větru dolů. Bylo super pozorovat je takhle zblízka při startu. Přijeli starými veterány a ve vzduchu klouzali jak sokolíci. Úžasný výhled na okolní hory byl jen třešničkou na dortu.
Byl čas vydat se dolů. Opět pásmem borůvek a opět cestou plnou šutrů a překážek. (a to jsme se nevraceli stejnou cestou) Klesání bylo tedy opět pomalé, technické a drncavé. Heslo dne bylo „Masakr“. Vlastně to od toho dne bylo heslo celé dovolené. Tapír jel první a co chvilku varoval před výmolem, dírou, šutrem…a varování tímto heslem prokládal. V jednu chvíli nás i sebe pěkně vyděsil, když se Patrolovo zadní kolo zničeho nic zvedlo hupem do výšky a auto se ocitlo v úhlu 45 stupňů šikmo nahnuté. My v Landroveru vyvalili oči a naráz oba vyřkli sprosté slovo úleku a Tapír se asi pěkně zpotil. Auto si nakonec zase sedlo a překulení se nekonalo. Tapír se přiznal, že jedny trenýrky asi nebudou na jeden den stačit a já šla natáčet, jak stejný úsek projede LR. Ten se tolik nezvedl, takže nahrávka není tak cool, jak by mohla být. Naštěstí o pár metrů dál jsme si to mohli vynahradit.
Cesta se tentokrát proměnila ve schodiště (to jsme tu ještě neměli). Šutřík vlevo, šutřík vpravo a šutřík všude. Tak jsme zase vylézali z aut, hodnotili situaci, měřili kameny a zjišťovali, co křupne, jakmile Patrol (jel první) začne sjíždět dolů. Posunoval se po milimetrech a skončilo to zadním kolem na špičce skály, ze které sklouznout, tak přišel o zadek auta. Řešení? Zaházíme díru! První zoufalý pokus byl zaházet díru za pomocí Opičákovi lopatky. Lopatka se málem zlomila,. Lepší bude, naházet tam kamení. Takže opičák běhal po lesním svahu a hledal kameny a větve. Tapír se připojil, jakmile se v žabkách dostal z auta do stráně. Takový kamínek a jak nás na hodinku zdržel. Zajímavý to úkaz, že zrovna na cestě byly ty největší menhiry v okolí a v lese ani šutr.
Naštěstí se nám podařilo i tuto část zdolat bez poruchy. Moc jsme ale nepopojeli. Deset metrů dál byla další offroad překážka. Louže. Tapír "klacíkovým" testem zjistil její hloubku na cca 50 cm. Délka louže byla tak na dvě auta, což jsme zjistili "čumícím" testem. Louže měla ohromnou výhodu. Na pravé straně se dala objet. Minimálně jedno kolo by zůstalo suché a na pevném podkladu. Protože jsem vyjádřila svůj názor, ať to tedy objedou zprava, tak se Tapír rozjel středem rovnou do vody. Tedy spíše z louže do bláta. Na poprvé nešlo projet, tak se cukal tam a zpět, tam a zpět, dokud z hnědé vody koly neutloukl solidní bahno jemně šedavé barvy a tvarohovité konzistence. Už už to vypadalo, že zapadl (Opičák v to doufal). K překvapení nás však ten kačák nakonec projel. Opičák má jeho výstup z auta se sebevědomým výrazem na videu.
Tapír: Řekni to!
(Nevím sice přesně, co chtěl Tapír slyšet, ale určitě to byla fráze na motivy „Patrol je lepší, LR to neprojede. Achjé, to chlapské soupeření….)
Opičák: Neřeknu!
Tapír: Řekni to!
Opičák: Tohle já projedu s prstem v nose.
No tak prosím. Měl pravdu. Sice jeho snahy byly nejdříve objet to zprava (najednou je jim můj plán dobrej), ale to už ho Tapírovi vyjeté koleje ho nepustily. Tak to otůroval a projel. Nádhera, obě auta od bahna. Od té doby každé otevření dveří, opření se o něj, ba i pohled na něj nás zamazal. Na to následovalo nejpomaleji ujetých 10 km našeho života. Skládalo se ze svačiny (klobásky) ve svahu, průjezdu korytem opět plným kamení a luštění itineráře a hledáním cesty k vodopádu. Když komunikace přes vysílačky slábla, pochopila jsem, že i kluci už měli toho drncání dost.
Síla domněnky nás vedla k představě, že u vodopádu zakempujeme. Ve skutečnosti jsme však museli nejprve projet lesem, nechat auta zapakovaná na jednom místě, kde dál už to nešlo, a jít k vodě pěšky. U vodopádu bylo opět celkem dost turistů. Za zmínku stojí načuřeně vzhlížející řidič Toyoty s rodinkou, který se na nás díval jako na kriminálníky. Divili jsme se, že k cestičce na těch kolech Toyoty vůbec dojel. Sice nepřijel kráterem z vrcholu (jako my), ale i tak to nebyla žádná rovinka.
Větší pecka na nás ale čekala po návratu z procházky. Během toho co jsme poobdivovali vodopád a šli zpět k autům, zaparkovala před cestičkou i malá silniční motorka. Ani nevím, který z kluků prohlásil „To si z nás už fakt dělají p****!
Dle pokynů itineráře jsme vyrazili směrem k jakési vesnici. Před ní měla být podél řeky louka ke kempování. Naše představa (opět ta síla domněnky) louky byla „prázdná louka kousek od cesty, bez lidí“. Realita byla místní Copacabana, kde kempovaly a koupaly se snad všechny rodinky z okolí. Nechyběla ohniště, grilíky, stany, stolky a židličky, lidé všech generací v plavkách a zaparkované žigulíky opodál. Chvilku nám proto trvalo najít si vlastní klidné místečko. Tím se stala schovaná loučka za brodem, ohraničená keři a stromy. Vedle loučky byl prašný plácek s několika pořezanými kládami. Tato oázka nám poskytla možnost se vykoupat v řece a ogrilovat zbytek masa. Opičák si stihl i odskočit na první pokusný výlov kaprů. Chytil starou belu. Bylo by to dokonalé, kdyby se mi nepodařilo prosednout jednu zahradní skládací židličku po babičce. Ups!
