Postřehy Stoleté Opice...

V ten důležitý den jsme vyjeli, dle mého správného předpokladu, se zpožděním. Natěšení a plní očekávání, jsme před vraty hodili do auta zmrzlé špekáčky a Opičák donesl zázračně objevenou sadu ešusů, bez které bychom vařili asi na šutrech. (To máte tak, když podceníte přípravu. Tady jsme měli více štěstí než rozumu, protože já počítala s tím, že je máme a Opičák mi nepřiznal, že na ně zapomněl.)  První prodlení způsobila prohlídka sousedových vozů. Druhé velké zpoždění způsobila Opičákova vlastnost konstantně nevědět, kde má své věci (viz ešusy). Již jsme odstartovali byli na hlavní silnici za vesnicí a kluci zkoušeli funkčnost palubní vysílačky.

Opičák: Slyšíš mě?

Tapír: Slyšíš mě?

O: Teď jsme tě slyšel, slyšel si ty mě?

T: Slyšíš mě?

O: Slyšíš mě?

T: Já tě neslyším, slyšíš mě?

O: Já tě slyším. Slyšíš ty mě?

A takto vedli debatu dokola asi desetkrát.

Tapírova vysílačka měla totiž něco s mikrofonem, na což chlapci po asi čtrnáctém "Slyšíš mě - já tě neslyším." přišli. Zastavili jsme a kluci to opravili. Ještě než jsme znovu nastartovali Opičákovi najednou zvonil telefon. Jeho bratr mu oznámil, že O. nechal ešusy na plotě. Nemohu tvrdit, že to bylo překvapení. Naštěstí jsme byli teprve 5km daleko. Nechali jsme tedy Tapíra u krajnice a vraceli se pro ešusy.  Protože Opičák nechtěl zastavovat, musela jsem je převzít za jízdy z okna od nachystaného bratra, který stál u plotu a napřahoval se k hodu, kdybych je náhodou nezachytila v zatáčce.

Pak se konečně doopravdy startovalo směr Třinec. Za Frýdkem, při krátké zastávce na pokec s kamarádem z LR party, proběhla debata na téma, zda je lepší LR či Nissan. LR tým byl samozřejmě v přesile, takže tón diskuze byl jasný. Z antropologického hlediska šlo však spíše o prsení se samců s velkými vozy na velkých kolech.

Do první odpočinkové zastávky na Slovensku probíhala cesta ve stylu zkoušení palubních vysílaček, (hry na "slyšíš mě- neslyšíš") debat řešících motor, olej a jemu podobných capin, a hlášek na téma „Mýval je chuj!“. Bylo to vyčerpávající, tak jsem se rozhodla si pospat. U toho jsem se postupně lapila k sedačce, neboť bylo opravdu velké teplo.

První odpočívadlo kdesi u Martina (město na Slovensku).

Posádka LR se odlepila ze sedaček. (Opičák je nedávno pořídil a byl z nich unešený. Sportovní sedačky potažené kůží jsou sice super v terénu, když nechcete aby Vám zadek skákal, nicméně v třicetistupňovém vedru, je černá kůže to poslední co pod ním chcete mít.) Tapír, který vyskočil z auta o něco rychleji než my, už prohazoval řeč s Opičákem přes okýnko auta, když v tom si všiml Patrolova zadního kola. To se zmenšovalo a zmenšovalo a... ZMENŠOVALO!!! První defekt! (výbrně, mi jedem na Ukrajinu a defekty máme už na Slovenském asfaltu. S takovou nemáme šanci se vrátit.) Klika byla, že jen odpadl ventilek, a klika byla, že se to muselo stát těsně před odpočívadlem. Dobře vybavený Tapír vytáhl digitální mini kompresůrek, náhradní ventilek a s výrazem „Vždy připraven!“ si svou poruchu celkem rychle opravil. Jelo se tedy dál. 

Na dalším úseku cesty si kluci našli novou zábavu. Minizávody mezi vozy uprostřed slovenské dálnice. Přibilo pár hlášek na téma „Mýval je chuj!“ a hovor se opět točil kolem technických parametrů obou vozidel. Vzhledem k tomu, že LR sérii závodů vyhrál, a Patrol měl za sebou opravu vysílačky a kola, vedl LR momentálně 3:0.

Zastávka č.2 – odpočívadlo cca 100 km od hranic s Ukrajinou.

Zapadalo slunce a my se rozhodli dát si v klidu večeři. Pojedli jsme domácí klobásky, pokecali, shodli se, že mýval je opravdu chuj, nasedli, nastartovali…a hle Tapír stojí opět u okýnka řidiče.

„Co si myslíš?" Povídal se sveřepým výrazem. "Samozřejmě, že mi praskla žárovka! Já to mr***!“

Opět jsme vylezli z auta. Já si šla zase sednout na lavičku a pozorovala představení. Opičák se smíchem fotil Tapíra, listujícího manuálem pro výměnu žárovky. Ten začínal Opičákovi vyhrožovat, že ho za ty fotky na té Ukrajině nechá v nejbližším výkopu. (S touhle poruchovostí bude zázrak, jestli tam vůbec dojedeme, pomyslela jsem si, ale nechala si to raději pro sebe.) Podařilo se mi však zjistit, že jsme kdesi u Prešova.

Odkudsi se vynořil místní hlídač benzínky a jal se pomáhat Tapírovi s opravou. To znamená, že Tapír si zapálil cigaretu a svítil, a hlídač v tričku s nápisem „shield security“ opravoval žárovku. Tapír sice měl náhradní, nicméně ta byla pro jistotu taky prasklá. Musel tedy jít koupit novou. Jinými slovy LR vs Nissan – 4:0. Sekuriťák nakonec žárovku vyměnil, dostal uzenou klobásku a my se pokusili o druhý start (no, ten den vlastně už šestý). Říkám pokusili, neboť po cca dvaceti metrech si kluci uvědomili, že ta žárovka svítí moc nahoru. Borci ji tam dali obráceně. Tak zpátky, opět na stejné místo,  zaparkovat, já hup na lavičku, sekuriťák zase došel a Opičák už to ani nefotil. Žárovka se otočila, já protočila panenky a konečně se jelo dál.