TOT na Ukrajině - Není hranice, jako plot.
Dorazili jsme bez dalších poruch (kupodivu) k hranicím. Rozdíl mezi slovenskou a ukrajinskou částí hranic byl patrný na první pohled. Na Slovensku náš již sama silnice třídila do organizovaných pruhů, dle typu vozu. Každou řadu nejprve obešel pan celník v uniformě, pečlivě si zapsal SPZ, počet pasažérů, stav nádrže a ujetých kilometrů. Řidiči poslušně hlásili údaje a odevzdávali pasy. Pruhy se pomalu posunovali a v prostoru mezi vypucovanými budkami, paní z celní správy oblečená ve slušivé uniformě, jako správná státní zaměstnankyně, vracela pasy a otevírala závoru. Vše bylo osvětlené, přehledné, disciplinované, organizované.
Jen o pár metrů dál to bylo jiné kafe. Na ukrajinské části se místo třídění do přehledných pruhů preferuje jeden chumel aut stojících ve tmě. Tento chumel nejprve dojede k chlápkovi se samopalem, který vám vrazí do ruky papírek, kam napíše počet pasažérů. Pak se chumlem procpáváte, dokud nedojedete ke dvěma budkám, na kterých mají asi jediné tři žárovky na celých ukrajinských hranicích. U budek nastává cosi, co se dá v záchvatu kreativity nazvat „organizovaný chaos“. My, nováčci v těchto končinách, jsme nechápavě zírali na lidi vybíhající z vozidel, pobíhající mezi budkami sem tam (jak hejno vyplašených vos), s přiděleným papírkem a pasy. Nakonec všichni honili jednu zaměstnankyni celnice. Ta měla sice taky uniformu, jako výše zmíněná Slovenka, nicméně tato pobíhala mezi auty na něčem, čemu opičák pracovně říká „coura boty“.
Zdráhavě jsme jako nováčci zůstali ve voze a sám chlapík z kontroly došel k nám, vzal si pasy s papírkem a zalezl do budky. Mezitím došel jiný pán, ptal se kam jedem, po kolikáté tam jedem a tak. Odpověděli jsme mu po pravdě, že do Koločavy, že poprvé a známé nemáme. Pak se vrátil borec s pasy. Po jeho výroku „charašo“ jsme usoudili, že můžeme jet dál. Počkali jsme ještě na Tapíra, se kterým to proběhlo stejně, a vyjeli vzhůru k finální bráně.
Připadali jsme si jako mistři světa, že jsme ani z auta nemuseli vystrčit nos. Kluci si vysílačkou vyměnili myšlenku „Co všichni s těma hranicema straší? Pohodaa!! Vždyť to je v kliduuu.“
Jak se ukázalo, bylo to předčasné. U finální brány nám chlapík se samopalem řekl, že nemáme na papírku štempl celní kontroly a musíme tedy zpátky. Není problém. Sjeli jsme teda zpět dolů a kluci šli zařizovat razítko. Chlap, co s námi před tím „nezávazně konverzoval“ si nechal vysvětlit náš problém. (moc dobře věděl, že jsme se nechali nachytat, mizera) U diskuze jsem přímo nebyla, jen jsem ji pozorovala z auta. V kraťasech jsem přitom měla schované dolary, které jsme celníkům nehodlali dát. Pantomima konverzace však byla i ve tmě velmi výmluvná. Celník máchal dramaticky rukama což znamenalo něco jako: „Hoši to jste po*****, musíte zaplatit!“. Kluci zase svorně, téměř secvičeně krčili rameny a kroutili hlavami. Překlad: „Nemám, nedám, pi**.“
Naštěstí se jim ta hra na nemajetné nechápající Čechy podařila uhrát. Později mi vyprávěli, že pan celník je strašil pokutou a vypisováním papírů. Prý jsme ujeli z hranic a to je vážný zločin. Oni se pokutě a vypisování nebránili. Naopak mu řekli ať to vypíše a oni, že to zaplatí kartou. Hřivny ani koruny že nemají (což byla náhodou pravda). Tak to celník po chvíli brunátnění vzdal. Ženská celnice v coura botách nás ještě chvilku ignorovala. Nicméně celní kontrolou jsme nakonec prošli a štempl získali. Hurá.
50m za hranicemi se nám podařilo vyměnit zapřené dolary za hřivny (jeden by to mohl mít za provokaci). Tapír si koupil předražené cigarety, s pocitem že ušetřil (samozřejmě jen do doby, než si to přepočítal). Poté se vymočil na nedaleký plot. Následně na to (když opičák rozsvítil světlo) si na plotě všimnul cedule, tento akt zakazující pod pokutou kastrace. (to opravdu ten piktogram naznačoval). Hold toto už byl jiný, drsný svět.
