TOT na Ukrajině - Vodka a Epilog
Kapitola devátá - vodka
Jak už to tak bývá, po snídani přijel Vasil a my jsme ne nějak nedohodli co s načatým dnem. Kluci se rafli, já se snažila to urovnat…klasická dovolenková krize. I přes to jsme jeli na společný oběd do restaurace v Koločavě a bývalé četnické stanici. Chtěli jsme tam poslat pohledy, ale známky byly drahé jako pes. Tak jsme si řekli, že je pošleme ze Slovenska. Naštěstí kluci cestou zpátky našli společnou řeč a směrem na západ jsme se brzy dostali opět blízko k hranicím. Zbývalo vyřešit dva problémy. Jak propašovat vodku co máme a kde ještě dokoupit vodku. Cestou chtěl Opičák také ještě dotankovat. Benzínku jsme našli. Cena nafty skvělá, platební systém na hlavu. Člověk při platbě kartou musel říct, kolik chce litrů, pak mu to technik kartou zaplatil, a pak se teprve začala kapalina linout z nádrže. Dostala jsem kartu, ať jdu platit a Opičák čekal nachystaný u stojanu. Borec za okýnkem vypadal, že buď mu ulítli včely, nebo se právě probudil ze zimního spánku. Prázdný pohled a nechápavý výraz…už jsem se bála, že nechápe, co chcem. Nakonec ze sebe vypravil „Kolik?“ Předala jsme dotaz dál.
Opičák: „Jak to mám vědět….chci plnou! Asi 40“
Tak jsem řekla čtyřicet a divila se, že mi borec rozuměl.
Vyšlo to přesně po víčko. (Jak to ten Opičák dělá?) Pak si ještě Tapír koupil pár suvenýrů domů a začalo se stmívat. Asi dvacet km před hranicema jsme zastavili u jiné benzínky a chtěli dokoupit vodku. K našemu úleku nám borec řekl, že vodku už nám neprodá, protože je jedenáct. Je to v tomhle kraji vůbec možný? S informací, že po cestě jsou ještě jiné benzínky jsme vyrazili rychle dál. Na další benzínce to samé. Ale chlap řekl, že pokud si pospíšíme, ještě to projde. Bylo totiž za pět minut jedenáct. (Na první benzínce byl chlap buď línej, nebo měl špatně seřízené hodiny). Tak jsme se vrhli na regál s vodkou jak alkoholici po propuštění z odvykačky a rychle k pultu. Opět jsem dostala kartu a opět šel Opičák tankovat s heslem „Ani kapka na zmar!“ Tankoval dlouho, asi to překapával. Nalil to po víčko tak moc, že museli auto naklonit, aby ho mohl zavřít.
Na další benzínce jsme už stavěli jen proto, abychom poschovávali vodku v autech. Co na tom, že na nás mířili kamery z benzínky a jednou projel kolem policejní vůz. Chlapci strkali lahve různě do sedaček, motoru a na jiná místa, s cílem schovat je co nejlépe. My měli jednu lahev dokonce pod stropnicí. Vtipné bylo…že o tom asi celníci věděli.
Na hranicích jsme už byli zběhlí. Tentokrát doopravdy. Maník se samopalem nám dal lísteček, jedno razítko, druhé razítko, kontrola snad ani nebyla, druhý borec se samopalem a naši slovenští bratia! Tam si Tapír všimnul velikých rentgenů, kterými se projíždělo směrem k bráně. Jinými slovy, to schovávání bylo k …. Pak vedli hoši přes vysílačku konverzaci na téma, „pašujeme, to je prča“ z čehož jsem byla opravdu dost nervózní. Když mají rentgen, tak co by neodposlouchávali i vysílačku?
Tapír byl první, klábosil s celníkem a projel v klidu dál. Pak jsme šli na řadu my. Ty vole stát se to jen mě, tak mám pech jak prase. Ale Opičák je asi šťastlivec roku. Jeden starší celník, jak uviděl LR, zasvítili mu očička a místo hovoru, kde nás měl zpovídat, co vezeme se ptal: Kolik to žere? Jak funguje ten šnorchl? Jak to jezdí terénem?....A už z nich byli kámoši. Závora byla dávno otevřená, z okýnka na nás mával jiný celník našimi pasy a borci dál řešili úpravy vozidla. To by tě jeblo…jak říkají kluci.
Epilog
Na Slovensku už se moc zajímavého nedělo. Naše auta se rozdělila, protože my jsme nechtěli jet nostop přes noc. Kempli jsme to kdesi u cesty. Druhý den jsme poslali pohledy a měli jediný defekt na autě za celou dobu. Na retardéru ve městě prasklo pero u zadního kola. Naštěstí jen na konci, takže šlo kus vyndat a znova ho nasadit. Tyhle auta hold nejsou dělaná do města! Raději stovky km na ukrajinské silnici, než jeden slovenský retardér.
Když na to teď vzpomínám, jsem ráda, že jsme jeli. A kdo nejel, ten je chuj!
