Taxi Kong
Když mě poprvé firma kde pracuji poslala na služebku do Hong Kongu, měla jsem klasickou cestovní horečku. Byla jsem nadšená a koukala na všechno včetně letadla jako na něco, co jsem v životě neviděla. V případě Hong Kongu to byla pravda. Spoustu věcí, co je tam, jsem v životě neviděla. Neviděla jsem tolik vysokých budov na tak malém prostoru. Neviděla jsem nikdy tak šílené ceny potravin v obchodě. Ani tak hustou zácpu na silnicích ve dvou patrech. A velkou součástí té dopravy jsou taxíky.
Taxíky jsou většinou červené a všechny stejného typu. Stará auta s volantem vpravo a velkým kufrem co kolikrát ani nejde zavřít. Na převoz věcí co se do kufru nevejdou jsou tam specialisté všichni. Za ten první pobyt v Hong Kongu jsme měly štěstí na opravdu nezapomenutelné taxikáře. Ať už z venku jejich taxíky působili všechny stejně, zevnitř jim jejich řidiči dali jedinečný ráz.
Za prvé - telefonista. Tento taxikář sám o sobě zapamatovatelný nebyl. Zato jeho palubní desku jsem si měla tenkrát vyfotit, neboť se to nedá představit, když to nevidíte. Kolem volantu měl upevněnou papundeklovou desku přes kterou sotva viděl na budíky ukazující rychlost a otáčky. deska mu sahala na každou stranu tak 20 cm a možná i více. Sama deska nebyla rovněž moc vidět, neboť na ní měl svorkami na papír (Ty velké kovové kterými sepnete celý tlustý svazek) připevněných 7 dotykových telefonů alá Samsung. Svítil z nich asi jen jeden. Nicméně propojené různými drátky byly všechny a všechny na něho v čínštině mluvili. To bylo prosím před čtyřmi lety, kdy u nás dotykáče pozvolna začali ovládat trh. Pán byl hold už tenkrát mobilní.
Za druhé - pánbíčkář. Opět si nepamatuji tvář. Vím jen, že byl starší a širší. A možná mě jen klame paměť. Ale přesně si vybavuji, že měl dokonale čistý interiér a na palubovce nalepeno několik sošek budhů. Ve středu nahoře byl zlatý, níže pod ním zelený....A to byla jediná výzdoba taxíku kterým denně jezdil. Dá se říci, že Budha ho provázel všude.
Za třetí - Spořílek. Zde si nejsem jistá jak to dotyčný udělal. Možná také použil lepidlo avšak místo sošek měl všude hromádky mincí a drobných. Visely mu i z provázků na zrcátku. A hromádky byly až 4 cm vysoké a nerozsypaly se za celou jízdu.
Za čtvrté - Sebevrah. Tento chlapík v celé hitparádě zvítězil na celé čáře. Byl malý, hubený a plešatý a vezl nás na nádraží. Už jsme neměli možnost chytit si jiného, takže jsme jízdu přežili v polo-strachu ze smrti. Proč Protože tento pán trpěl stoprocentně obsedantně kompulzivní poruchou. A na to dám krk. Jednak jel stylem brzda-plyn-brzda-plyn. A to prosím i když stál, nebo měl volnou cestu. Do toho dělal zvláštní opakovaný pohyb rukou. Dotkl se zrcátka, čela, řadící páky (i když neřadil), brady a něčeho na radiu a znovu - zrcátko, čelo...když mu řazení nevyšlo do rytmu tak prostě zařadil až vyšlo. Asi nemusím říkat, že tato jízda byla tak trochu utrpení a zároveň právě proto nezapomenutelná.
Jeden by si myslel, že si budu pamatovat mrakodrapy, nebo jídlo...Avšak z té první cesty se mi nejvíc vepsali do paměti výše zmínění borci v červených taxících.
