Tele běží o život
Nevím, jestli to byla moje druhá nebo třetí návštěva Číny. Ale spíš asi třetí.To je fuk. Každopádně jsem jela pracovně se svou vedoucí, pro kterou to byla asi osmá cesta, takže jsme se cítily už jak dvě mazačky.
Před odletem domů z letiště v Cantonu jsme si nepřipouštěli problém. Dojeli jsme na letiště dvě hodiny před odletem. "Odčekovaly" jsme kufry a protože byla pozdní hodina a letištní vstupní hala se zdála prázdnější, courali jsme a hledali poslední otevřené obchody a bufety. V klíídku jsme pak s příručními kufříky dveřmi vedoucími k chodbě k našemu gatu hodinu před samotným odletem. Resp skupině gatů v určené části letiště. Narazili jsme na konec dlouhé, za co celkem se hýbající fronty. Ano správně, takzvaná buzerace "vyndej z kufru elektroniku, sundej si boty a projdi nefunkčním scanerem".
Přečkali jsme tu dloouhou frontu a říkali si, že stále ještě máme čas. Prošli jsme kus dál za zatáčku a spadla nám brada. Fronta, respektive asi deset front u mnoha přepážek pasové kontroly, které se kumulovaly do velké krutopřísné fronty, která měla snad kilometr. V těch záhybech to šlo těžko odhadnout. V ten moment jsme se zapotili. Do odletu zbývalo 40 minut a to se zdálo málo, vzhledem k naší pozici v zástupu. Sice fungovaly všechny přepážky, ale i tak to nestačilo. Nervózně jsme koukaly na hodinky snad co dvě minuty. Zbývalo 20 minut a my byly v polovině. 15 minut...13 minut...11 minut do odletu a přede mnou už byl poslední člověk. A to jsme podotýkám netušili jak daleko za pasovou kontrolou se nachází náš gate.
Dojdu konečně (nervózní jak sáňky v létě) k okénku a celník po mě chce žlutý papírek. Tento papírek se vyplňuje při příjezdu do Číny v letadle (nebo vlaku, zkrátka při překročení hranic). Je to taková kartička, kde se píše jméno a číslo pasu. Celníci si půlku nechávají při příjezdu a druhá při odjezdu. Jako na potvoru jsem kartičku v pase neměla. Hold jsme ji někde vytrousila. Což není žádná tragédie ani neobvyklost. U každého okénka jich měli hromadu pro pitomce jako já, aby si ji mohli vyplnit znovu. To je super, když nespěcháte a nezbývá vám 5 minut do odletu.
Mokrá potem jsem naškrábala na kartičku ani nevím co, vrazila to celníkovi a prošla. Eva už na mě čekala. Nemusela ani říkat "běžíme". Sprintovali jsme tak nějak automaticky. V jedné ruce pas, v druhé jsme táhli palubní kufříky a metaly to halou za zvuků "last call - flight to the Paris", což byl náš let.
Náš gate byl pochopitelně až na konci dlouhé chodby. Ten nejvíce vzadu - jak jinak. Letěla jsem jako o život. Představa, že zkejsneme v Číně do doby než nám někdo z firmy koupí nový let byla k nesnesení. Pálilo mě všechno a dech došel, ale běžela jsem dál. Z ničeho nic se přiřítil na letištním vozíku chlapík (Ind, nebo něco podobného, každopádně to nebyl Číňan) a ptal se, zda patříme k letu do Paříže. Že by naše spása?! OMYL! Ten zmetek nastavil dlaň a chtěl několik desítek juanů, jak mile jsme začaly zvedat kufříky ze země. Na šok z té podlosti nebyl čas. Položily jsme kufry a běžely dál. Byla minuta do odletu a my neměly čas hrabat prachy. Nehledě na to, že to byla sprosťárna.
Se srdcem v krku jsme doběhly ke gatu. Asi minutu po plánovaném odletu, ale ještě to stačilo. Myslela jsem že chcípnu, pokud se to ještě nestalo. Pocit štěstí a rozhodnutí, že musím začít cvičit je to jediné co si poté pamatuji. V životě jsem tak rychle neběžela. A v životě jsem tolik nepotlačila pocit, že už nemůžu. Nemusí Vás zrovna honit vrah, abyste běželi o život. Já běžela, abych utekla Číňanům.
