Děkuji, pane Doktore
Co se Vám vybaví, když se řekne "doktor"? Nebo jinak. Co se Vám dříve vybavilo, když se řeklo "doktor"? Protože u mě se ten obraz nepěkně vyvíjí.
Dříve to byl obrázek důstojně vyhlížejícího seriózního staršího pána, v bílém plášti, který pozorně pozoruje a poslouchá pacienta. Zeptá se na všechno, co je důležité a nakonec předepíše lék, nebo postup, který povede k uzdravení nemocného. Pamatuje si jména pacientů, zná všechny druhy chřipky, a leží mu na srdci zejména dobro pacienta Vždy je milý na babičku Dvořákovou, a neúnavně přesvědčuje pana Nováka, aby si to s tím kouřením rozmyslel.
Dnes? Je to převážně nevkusně učesaná (alá tetka) paní, s výrazem "snídala jsem suché otruby", v bílém plášti (ano, tento "superdůležitý" detail se nezměnil). Na pacienta mrkne při příchodu jednou, jinak čumí do počítače. Dotazy pokládá v dotazníkovém znění a pořadí, a odpovědi poslouchá napůl ucha. Působí dojmem, že ji pacienti obtěžují. Tuto roli rádi přejímají hlavně zdravotní sestry. Nakonec Vás pošle na troje vyšetření, aby nemusela sama přijít s diagnózou. Stejně Vám nakonec předepíše antibiotika...ať už Vám je co je.
Mívala jsem k doktorům úctu a obdiv. Dnes? Bojím se jít k lékaři. Vím že mě čekají minimálně dvě hodiny v čekárně , "vykompenzované" deseti minutami v ordinaci. Nejprve dostanu od sestřičky (čarodejnice to je) vynadáno, že jdu s nemocí moc brzo (jak to může být špatně?), moc pozdě (tak mi nemuseli přidávat ty dvě hodiny), nejsem objednaná (jsem neplánovala být marod), nemám sebou průkazku pojišťovny (hernajs, tak jsem jen člověk, jednou ji snad můžu zapomenout), a kdyby náhodou nic z uvedeného, minimálně schytám kyselý ksicht. Poté nechám doktorku mrknout mým směrem, a zajdu si přes půl města na ultrazvuk, na rentgen, na tohle na tamto....pak se vrátím, a už nemám sílu odporovat, když mi předepíše ty dražší prášky.
Za týden si to zopáknem, dokud se moje tělo z pudu odporu k návštěvě doktorky nezotaví.
Nechci zobecňovat, a znám lékaře, odpovídající mé původní idee. Můj zubař například. Ale jinak vždy, když jdu k doktorovi, je původní naděje, že mi někdo hodný pomůže, nahrazena pocitem ponížení a marnosti. Já s nimi cítím. Je to těžké povolání. Sama bych si na to netroufla. Ale pokud začínám mít strach z doktorů, averzi k zdravotním sestrám a odpor k čekárnám...věřím, že to vypovídá něco o našem zdravotnictví. Nebo možná jen o mých lékařích. Ale ani těch není málo.
