Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 1. 2018

Dítě devadesátek

Už to bude nějaký ten týden, co jsem shlédla recenzi pana Fily na pokračování filmu Trainspotting 2. Hovoří se tam o vzpomínání na 90. léta a  tom, jak po nich teskníme místo, abychom se dívali do přítomnosti. Jak stále vzpomínáme na to co bylo a to nás brzdí v tom jít dál. To se promítá ve zmíněném filmu. Je to myslím skutečně realita dnešní doby. Příklady vidíte a slyšíte všude. 
V rádiích mají celé pořady věnované hudbě devadesátek. Devadesátkové diskotéky frčí v létě i v zimě. Marek ztracený o nich složil písničku. V televizi se opakují pořady z té doby. Filmy, které tenkrát vznikny se dočkávají pokračování. Všichni vzpomínáme na "ZLATÁ DEVADESÁTÁ". I nově točené seriály se do té doby zasazují.
Něco na tom bude. I mě se při vzomínkách na toto období vytvoří většinou úsměv na tváři. Byla jsem děcko, léto bylo plné sluníčka a hravých radostných písní z rádia jako Fun factory. V televizi fičelo Eso ještě s Pergnerovou a rozjížděla se televize Nova. Vše bylo v pohodě a plné optimismu. Vše se zdálo jako nekonečná taneční párty, alespoň z mého pohledu. 
Je dnešní doba tak špatná, nebo tamty časy byly opravdu tak dobré? Války byly tehdy taky, i terorismus, dopravní nehody... to se až tolik nezměnilo. Změnilo se však informování o tom. Teď je to na každé sociální síti. Reklama, panika, poplašné zprávy. V devadesátkách se řešilo, kde si zatrsat. Teď se řeší, kde co vybuchlo. Dříve frčeli hlavně komedie, teď frčí blockbustery o ohrožení světa temnými padouchy. Reklamy na prací prášky nahradily reklamy na léky a doplňky stravy. Vtipné skeče mají převážně, a zdá se výhradně, pouze velcí operátoři telefonních služeb. A úplně všechno je rychlejší. Jako by to nebylo 20, ale pouze 5 let co ta doba minula.

Proč ta nostalgie? Není to spíše strach z budoucnosti? Z toho že dojdou paliva, protrhne se ozonová vrstva a všichni umřeme na rakovinu či obezitu? Protože s tím ta media straší dnes a denně. Není divu, že vzpomínáme na roky, kdy pan Železný ve svém pořadu řešil zajíce Zazu a s těmihle "bombami" nás neotravoval facebook. A přitom je to tak jednoduché se od toho odpojit. Prostě být každý den chvíli Offline. A najednou jsou devadesátky zpátky. Tehdy byl totiž offline téměř každý. Avšak lidi už se bojí i být offline. To je můj pocit. To je jak lamentovat, že je horko, ale nestoupnout si do stínu. Navrch toho tvrdit, že před dvaceti lety sluníčko tolik nehřálo. Ale hřálo! Jenže tenkrát jsme stáli v tom stínu. No nebylo nám tam líp?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář