Láska prochází žaludkem
Mnoho lidí to zná. Přijede k babičce nebo mamce s tátou na návštěvu a začne jedno prastaré mučení. Nebo také pokus, co vše je potřeba sníst, aby člověk prasknul. Babičky a rodiče totiž ze samé radosti, že vidí své potomstvo doma na návštěvě, obskakují láskyplně následujícími způsoby:
1) Otázka "Máš hlad?" případně její konkrétnější variace "Nedala by sis šunku? Je tam šunka!" je položena hned ve dveřích a poté padá na přetřes přibližně co deset minut. Ze začátku je to opravdu potěšující. Kdo by po dlouhé cestě neměl hlad, že? Nicméně po dvě stě padesátém odmítnutí dortíku, jablka, druhé porce králíka, párků, housky se zmíněnou šunkou a zbytku ledničky, člověk začíná jednak rezignovat, jednak komunikovat. Babičky v tomto bývají trochu zákeřnější. Ty jídlo rovnou nosí na stůl. Pak oddaně sedí a dívají se dokud si nevezmete a nesníte aspoň všechno co donesla.
2) Při obědě (vlastně před obědem) zazní otázka "kolik chceš?" a pak můžete říct v podstatě cokoli. Ať už řeknete "málo" nebo "jen jednu bramboru" přistane před vámi talíř s hromadou, která by nakrmila tři hladové dělníky z dolu a ještě by funěli. Po spořádání poloviny máte pocit, že už vás nikdy nikdo ze židle nezvedne, tak s hrdostí položíte příbor. Zvládli jste to, naplnili jste žaludek i v místech, která stvořil speciálně pro tento oběd. Čekáte pochvalu, pochopitelně. A co zazní? "Tobě to nechutná? A tak nedáš si dortík?"
3) S blížícím se odjezdem se logicky těšíte na dietu, kterou si v rámci zachování zdraví na příštích pár dní nasadíte, jakmile odjedete z toho chrámu obžerství. To je hluboký omyl. Krom vaší tašky s ponožkami musíte s sebou odtáhnout zhruba 10 zbylých porcí kuřete/kachny/králíka nebo jiného zvířete, které bylo na vaši počest upečeno. Dieta se tedy nekoná. Naopak! To se přeci nevyhodí, musí se to sníst, než se to zkazí. K té výtečné domácí kuchyni v zavazadlech přibylo ovoce, okurky, maso, kompoty, mléko a půlka místního obchodu s potravinami.K bolavému břichu je zaděláno i na bolavá záda. Nezbývá než jásat, že dortíky už došly.
Je to milý, i když trochu krutý způsob, jak naše maminky, tatínci a babičky dávají najevo, že nás mají rádi. A ještě milejší je, že přes všechno to přejídání se na maminčiny/babiččiny knedlíky vždycky znovu těšíme.
