Vy se zajisté pletete, drahá!
Miluju filmy, knihy a seriály mapující staré časy. Líbí se mi zejména ty z doby začátku 20tého století, či konce 19tého. Nemusí to být jen seriály, ale i filmy nebo i knihy. Svět Jane Austinové, F.L.Věk či sňatky z Rozumu a další. Pominu svoji úchylku na starou módu a zálibu v architektuře, ve které nehrál prim chrom, sklo a beton. Hlavně se mi líbí nesmírně dialogy postav. Všimli jste si někdy, jakým způsobem se třeba lidé v těchto dílech o časech minulých o něco přou? Kdy nesdílí stejný názor a přesto dokáží v přátelském, či minimálně slušném tónu rozhovor dokončit a rozejít se v dobrém? Nebojte neobjevila jsem Ameriku. Znamená to prostě "Shodnout se, že se neshodneme."
Dám Vám příklad. Jak by se bavily dvě dámy v té době třeba o...o tom zda je krásnější Praha nebo Paříž.
Paní A: Milá lady, to přeci nemůžete myslet vážně, že Praha je krásnější než Paříž. Ne, ne, vy jste se jistě zmýlila. Nebo snad přeřekla? Nemám Vám to za zlé, drahá. Obě ta města začínají na P. To nic Drahoušku. Jistě uznáte, že nad krásu Paříže není.
Paní B: Oh ne milá lady. Myslela jsem to vážně. Praha, je krásné české město. Pompéznost Paříže se tomu kouzlu nemůže rovnat. Opravdu si musím trvat na svém. Není nad Prahu.
Paní A: Opravdu to myslíte vážně? Oh ne. To musíme napravit. Uděláme si výlet do Paříže.
Paní B: Proti výletu s Vámi nic nemám, ale i přesto svůj názor nejspíše nezměním.
No není ta květnatost fascinující? Jak si dva lidé dokáží stát za svým názorem, nesnažit se druhého přes moc přesvědčit a zůstat i přes neshody zadobře. Proč o tom mluvím? Protože dnes by to vypadalo-vypadá takhle:
Paní A: No to přece nemyslíte Vážně! Praha, že je hezčí než Paříž? Jste tam nikdy nebyla, co? Protože jinak jste se nejspíš zbláznila.Nechtějte mě rozesmát.
Paní B: Blázen jste vy. Ta přeplácaná Paříž je trapná. Praha je srdce Evropy, to se učí už ve školce. Tak už to proboha pochopte!
Paní A: Vy nemáte vkus. S Váma já se bavit nebudu.
Paní B: Vy si jeďte do té svojí Paříže a vlezte mi na záda.
Neschopnost skousnout, že někdo má jiný náhled na věc je jako epidemie. Všichni se rozčilují a uráží, když má někdo "náhodou" názor nebo smýšlení. Což v počtu 6 miliard lidí na planetě....ale houby, i jen v okruhu známých co člověk má, by to byl zázrak, kdyby všichni mysleli unisono.
Hlavně že pějeme ódy na svobodu názoru a demokracii. Jo jasně. Svoboda slova znamená, že můžeme každého zkritizovat, za to že se mu líbí neortodoxní kapela, nebo za to, že souhlasí s novým politikem. Lidé to vidí jako možnost shazovat ostatní a urážet, když se všichni neklaní jejich "hlubokomyslným" myšlenkám. Vždyť přece myslet si co chi, můžu vždycky. A říkat si co chci, proto tedy nemusím každému. Jen těm, se kterými se o tom bavit můžu. A to neznamená, že se mnou musí souhlasit. Protože s kým se neshodnu, že se neshodnu, s tím musím být moudřejší a vystačit si se starým dobrým "Mluviti stříbro, mlčeti zlato".
