S kámoškami na tah
Asi nejlepší lék na to sedět doma a truchlit po rozchodu, je vyrazit ven a zapomenout na to. Aspoň na chvilku. A tak mi moje kamarádka a kolegyně Pája nabídla, že vyrazíme ven. A možná se přidá i kamarádka a kolegyně Lála.
Abyste se v tom orientovali, tak Pája je svobodná a single už celkem dlouho (Pár let). Sice z toho není nadšená, ale rezolutně odmítá seznamky přes internet a je spíše zastáncem klasiky - nejdříve poznat a pak se třeba zamilovat. Kamarádka Lála je oproti tomu šťastně vdaná a má dvě dítka. No a já jsem na ocet teprve chvíli.
Vyrazili jsme s Pájou pěkně nalíčené a navoněné směr centrum. Protože jsem zrovna kvůli dietě nesměla pít, tak jsem vzala svoje autíčko, abychom měly pohodlí. Zapíchly jsme to někde za divadlem a u třech čertů měli první zastávku. Hlavně proto, aby se Pája mohla navečeřet. Zatímco jsme si jen tak povídaly, a některé z nás večeřely, dorazila Lála.
Ale jako by to nebyla ani ona nebo si něco šňupla. Byla taková rozjívená a umluvená...prostě jiná než obvykle. Než Pája dojedla, dala si Lála kapučíno, které si nedává skoro nikdy a okomentovaly chlapy u všech stolů, na které dohlédla. Připomínám, je vdaná, na rozdíl od nás dvou. Tak jsme raději zaplatily a posunuly se o dům dál.
Přesunuly jsme se kolem Baru který neexistuje do Kozí ulice a usedly na zahrádku baru, který už si nepamatuju. Číšník byl snaživý, ale byl na to sám. Jak jsme popíjely, začalo Lále docházet to, co mě s Pájou bylo jasné už dávno. Tady se určitě neseznámíme. Jednak já jsem ani nechtěla (takhle brzo po rozchodu - dejte mi svátek) a jednak ti lidi co seděli kolem nás, a kteří se po té desáté hodině linuli ulicemi, byli nějací zvláštní. Takové ty párty typy nebo jak to nazvat. Buď přegelovaní, nebo v příliš upnutých tričkách. Takové lidi v takové koncentraci ve dne nepotkáte, ale tam jich bylo až moc.
Lála pořát hledala pohledem někoho "bratelného" až nakonec skončila u konstatování, že to my s Pájou budeme mít hodně těžké, protože nikde není žádný normální chlap. Pája na ni pouze sarkasticky hleděla a já si cucala svoji vodu. Tohle Lále vydrželo asi hodinu. Nevím jestli nás chtěla dostat do deprese nebo si to neuvědomila. Ale ti co nezapadali do davu jsme tam byly my.
Když odbyla skoro jedna hodina, tak jsme se rozhodli zkusit štěstí v Pandě. Je to malinký bar, kam je těžké se kvůli té kapacitě dostat. My přišly už skoro před zavíračkou, takže jsme si mohly dát jen panáka a nikoli koktejl, kterými jsou proslavení. Krásně a neidentifikovatelně to tam vonělo. Vzduch byl čerstvý a voňavý a hrálo tam reage. V kombinaci s psychedelickým interiérem se divím, že prodávají alkohol. Tam by se šlo zkouřit a zpít i bez návykových látek. Stačilo by nasávat atmosféru.
Na baru seděli dva chlapíci a Laďka si jich ihned všimla. Chvilku je pozorovala a pak i oni skutečně začali koukat naším směrem. Lála prohlásila "Už se chytají" a krátce po tomto výroku odešli zmínění pánové z baru domů. My šly nedlouho po nich. Lála byla v nejlepší náladě a chtěla jít ještě do Metra. Což se mě s Pájou ve dvě ráno už opravdu nechtělo. Rozvezla jsem Lálu k ní a Páju ke mě domů, kde přespávala.
I když jsem se dobře bavila a zapomněla na svoje trable, tak musím konstatovat, že razit svobodná ven s kamarádkami je někdy pěkná dřina. Zvlášť když nepijete.
