Koberec
Krásné na dovolené tak daleko od domova je poznávání těch kulturních rozdílů. Například fakt, že si nesmíte fotit místní lidi. A když, tak až po dotázání. Jenže to pak znamená za peníze. Dále nesmíte fotit vládní budovy a polici. Ani plot zámeckého paláce ve kterém král nebyl ani nepamatují se nesmí fotit. To by totiž byl malér. Když pominu věci jako ramadán, konzumace vepřového a další muslimské známé zvyky, tak nejzajímavější bylo vyprávění o svátku obětování a o tom, jak muslimské ženy těžko shání práci. Ono je to tam opravdu jiné než v Čechách, ale to je na tom to krásné.
Bohužel v Maroku nemůžete tam, kde si myslím by to bylo vůbec nejzajímavější, do mešity. Leda byste je přesvědčili o tom, že jste pravý muslim. No, s našim vzezřením těžko. Takže lidi při motlibě lze pozorovat na ostatních, nicméně ne však tak vznešených místech. A tohle se většinou nedělá jen tak na ulici, ale pěkně doma, čili možnosti jsou omezené.
Měli jsme s mamčou pouze jednu jedinečnou šanci na samém konci naší dovolené. Už jsme vyklidili pokoj a kufry jsme měli v jakési technické místnosti kousek od recepce. Místnost pro uklízečky a portýry. Pár smetáků, vozík na kufry...apod. No a už jsme si šli pro kufry s tím, že jsem do nich musela nacpat poslední věci, které jsme měly ještě venku s sebou během čekání na autobus, ale do letadla jsme je nepotřebovaly.
Došli jsme dovnitř. Jeden portýr seděl na vozíku na kufry, jeden někde v rohu a byli zticha. Třetí klečel na malém koberečku před policí s čističi a modlil se. Byl jsme jako myšky. Teda vlastně já, zatímco jsem se snažila otevřít kufr, nacpat tam věci, zapnout kufr a nefunět. Maminka stála nade mnou a koukala na mě a modlícího se pána. Záviděla jsem jí. Modlícího muslima jsem nikdy neviděla. ne že bych ho chtěla očumovat, ale takhle jsem ho sotva zahlédla a spíše než jeho si pamatuji, jak ostatní portýři čuměli na mě. Asi jsem byla zajímavější než ten modlící se kolega. Než jsem dobojovala se zipem došli další dva, položili si koberečky těsně za prvního pána a začali se taky modlit.
To už jsem měla hotovo a táhla kufr pryč. Maminka čapla ten menší kufřík a poslušně mě následovala. Jakmile jsme byli za dveřmi nadšeně jsem prohlásila "To jsme měli štěstí, vidět motlitbu, že?" Maminka k mému překvapení nechápala. "Jakou motlitbu?" "No ti tři jak se tam modlili!" A v tom moje maminka nasadila celé situaci korunu a dokázala, jak velké může někdy být to kulturní nepochopení. "Oni neměřili koberec?"
