Rozdej jim spropitné
Když jsme odjížděli na dovolenou, kladl mi tatínek na srdce, ať maminku hlídám. Bylo to z jeho strany trošku přehnané, ale je pravda, že maminčin orientační smysl je spíše nesmysl. Zkrátka ji nelze volně vypustit v cizím prostoru, protože pak půjde stoprocentně na opačnou stranu, než by měla. Dá se na to spolehnout. Takže jsem dělala trošku maminku já jí. Já hlídala směry, doklady, časy. Teď si nestěžuji, ale bylo to zvláštní si teprve v osmadvaceti připadat ta dospělejší a světa znalejší než moje více než padesátiletá maminka. Já ji musela vzít na ruské kolo - ona chtěla, ne já, a tam ji pak utěšovat ať se nebojí. Já platila lístky a jiné věci, já rezervovala večeře v restauracích a volala delegátovi, když byl na recepci zádrhel. Taky správa peněz spadla na mě.
Hned po příjezdu jsem vyměnila eura za jejich dirhamy. Bohužel jsem měla nejmenší bankovku o hodnotě asi 125 czk. A věděla jsem, že bych portýrovi až nám donese kufr do pokoje měla dát spropitné. Měla jsem dilema, protože takové dýško je přeci jen i na tamější poměry hodně. Dostaly jsme staršího, poměrně malého a hubeného pána. Ten popadl oba naše kufry a vyrazil. Pochopte ten jeden kufr měr skoro třicet kilo. Druhý byl menší, takový ten typ co si můžete vzít do letadla. Ale i ten macek sám by stačil na to, aby se mladý a silný muž zapotil jako prase. Natož tenhle starší pán.
Protože v areálu hotelu bylo mnoho schodišť a byl celkem rozsáhlý, před prvními schody jsem se zeptala portýra na číslo našeho pokoje, protože jsem si ho na recepci nezapamatovala. Zastavil se s kufry před prvními schody a lovil kartičku k pokoji a brýle. V ten moment jsme s maminkou ustrnuly. Pán měl opravdu silnou třesavku v rukách. Téměř ty brýle nerozdělal. Nemusely jsme s maminkou nic říkat. Obě dvě jsme měly chuť mu ty kufry vytrhnout a říct, že to zvládneme a on ať si odpočine. Ale zároveň jsme věděly, že to nesmíme udělat. Nechtěly jsme ho urazit. Tak nám tenhle pán doslova v potu a třesu vytáhl kufry po prvním, druhém, třetím a čtvrtém schodišti nahoru. My tiše trnuly, on funěl. Některá schodiště byla kraťoučká, ale s takovými zavazadly je to celkem jedno. Každý schod je pohroma.
K naší neskonalé úlevě jsme dorazily do pokoje a vrazily mu tu velkou dirhamovou bankovku do ruky. Tentokrát už bez dilematu, protože ten chlapík si to opravdu odřel. Hekl, že děkuje, a odbelhal se pryč. Za celý pobyt už jsme ho nezahlédly. Doufáme, že se z těch našich kufrů nerozstonal a za ty peníze si koupil něco hezkého.
