Postřehy Stoleté Opice...

Že se kluci začínají bát, bylo poznat dle několika indicií. Za prvé, komunikace vysílačkami ustávala, i ta varovná. Za druhé, Opičák přestal mluvit. Za třetí, když před námi Patrol zastavil a Opičák také vypnul motor, zhluboka si vydechl. Byli jsme uprostřed kopce, stále to vypadalo, že přijde velký déšť a kola našich vozů jela po boční šikmé stěně cesty a středním hrbu, který lemovaly víc jak půl metru hluboké koleje. To, že Tapír vylezl z auta, bylo samo o sobě zlé znamení. 

Vrcholky měly kolem 1500 metrů nad mořem. Stromy už nahoře nerostly, jen vřesy, mechy a nízké keře. A samozřejmě borůvky J Oba kluci měli obvyklý horský stejnokroj. Kraťasy bez trička, plus Tapír to klasicky absolvoval v žabkách. Na vršcích jsme zastavovali a kochali se okolím. Pak jsme si všimli zajímavého úkazu.

Na této trase hráli kluci novou hru. Jméno mi neprozradili, ale spočívala v tom, že si na auto střídavě předávali spojený červený svítivý kroužek, který si Opičák vyrobil za svítící tyčinky, a myslím, že tohle byla z paklíku dvaceti ks zrovna ta jediná, co svítila. Avšak toto předávání probíhalo vždy tajně a jeho kouzlo tkvělo v překvapeném objevení kroužku na vlastním voze, aniž by si řidič všiml jeho umístění. Takhle si kluci kolečko dávali na tažnou kouli, na anténu, na stěrač….