Postřehy Stoleté Opice...

Za vesnicí měl dle Tapírova rozpisu začínat cituji „excelentní offroad“. Měl být na cestě, jež je údajně v místních mapách značena, jako silnice první třídy. Když jsme vjížděli na tuto stezku smrti (což jsme v ten moment pochopitelně netušili) , byla jsem již velmi unavená a říkala si, „za chvilku jsme nahoře“. Bože, jak já se mýlila! 

Každý obchod takovou kartičku má. Kdyby ty kartičky opravdu znamenaly nějaký bonus, tak by to bylo super. Většinou se Vám tam ale jen načítají nějaké body, které Vám ve finále k ničemu nejsou, nebo vyprší jejich platnost. Protože upřímně, jak často v jednom měsíci chodíte kupovat boty? Nebo oblečení, elektroniku či léky? 

Heslo dne bylo „Masakr“. Vlastně to od toho dne bylo heslo celé dovolené. Tapír jel první a co chvilku varoval před výmolem, dírou, šutrem…a varování tímto heslem prokládal. V jednu chvíli nás i sebe pěkně vyděsil, když se Patrolovo zadní kolo zničeho nic zvedlo hupem do výšky a auto se ocitlo v úhlu 45 stupňů šikmo nahnuté. My v Landroveru vyvalili oči a naráz oba vyřkli sprosté slovo úleku a Tapír se asi pěkně zpotil. Auto si nakonec zase sedlo a překulení se nekonalo. Tapír se přiznal, že...

Televizory v podzemí přehledně hlásily jaký vlak přijede a odjede, takže proti Česku to v té době byla úplná paráda. Tak jsme popadli lístky a blížili se k turniketům. Zde nastala změna, kterou jsme si nejprve neuvědomili. Místo jednoho trurniketu, kterým jsme všichni prošli na nádraží při cestě sem, byla před námi řada turniketů jednoho vedle druhého. Já jsem sebevědomě s lístkem v ruce od tatínka vyrazila první. Můj bratr (podotýkám o 7 let STARŠÍ), asi aby to nespletl sledoval co dělám a dělal vše po mě. Pak se stalo hned několik věcí naráz. ...

Ale já tu teď nechci mluvit o tom, jak jsme schopné a přesto máme nižší platy. Ženy dokázali co tak strašně dloucho chtěli. Jsou vzdělané, nezávislé, chytré, úspěšné...ale co udělalo s muži? 

Zajímavé však je, že těchto hrozeb časem neubývá, ba naopak. Pouze se mění jejich obsah z "buď hodný, nebo..." na "uč se! nebo...". Mám na mysli školu. Tam nás straší, že pokud se nenaučíme cizí jazyk, málem nenajdeme zaměstnání. Že pokud nebudeme umět správně česky, nebudou si nás lidé vážit. Pokud neumíme trojčlenku, nic si nespočítáme. Pokud nebudeme mít maturitu, tak skončíme jako dělník ve fabrice...A tak dál a tak dál. Nakonec si myslíme, že strašení ustalo se školou a rodiče už také nemají co strašit, v momentě kdy opustíme hnízdo a postavíme se na vlastní nohy.