Postřehy Stoleté Opice...

Příprava na expedici probíhala víceméně bez mé účasti. Musela jsem si vydupat aspoň pevný termín. Kluci ladili vozy a Tapír připravoval trasu. Když jsem mu volala, ať mi ji prosím pošle, že by mě to zajímalo, tak mi ji ochotně přislíbil. Je to chlap, takže mi nic neposlal. Jediné co jsem se dozvěděla, bylo, že jedem někam ke Koločavě. Opičák chtěl vidět Černobyl, ale z toho naštěstí sešlo taky. Ve výsledku bylo fajne být ušetřena jakéhokoli plánování. Jedinou mojí starostí bylo si koupit boty do terénu a zavařit dvě sklenice masa. 

Pak přišlo období puberty a mě se nechtělo nosit tanga, batoh Reebok přes jedno rameno, místo Nokie 3310 jsem si vybrala Panasonic, balerínky pro mě nejsou boty, a ani takové ty plastové děrované škrpály, ve kterých v létě běhá každý beachboy "croksy"?!. Ty mi koupila tchýně na chatu a to je jediné místo, kde je užiju. 

Opět jsme vylezli z auta. Já si šla zase sednout na lavičku a pozorovala představení. Opičák se smíchem fotil Tapíra, listujícího manuálem pro výměnu žárovky. Ten začínal Opičákovi vyhrožovat, že ho za ty fotky na té Ukrajině nechá v nejbližším výkopu. (S touhle poruchovostí bude zázrak, jestli tam vůbec dojedeme, pomyslela jsem si, ale nechala si to raději pro sebe.) Podařilo se mi však zjistit, že jsme kdesi u Prešova.

Zdráhavě jsme jako nováčci zůstali ve voze a sám chlapík z kontroly došel k nám, vzal si pasy s papírkem a zalezl do budky. Mezitím došel jiný pán, ptal se kam jedem, po kolikáté tam jedem a tak. Odpověděli jsme mu po pravdě, že do Koločavy, že poprvé a známé nemáme. Pak se vrátil borec s pasy. Po jeho výroku „charašo“ jsme usoudili, že můžeme jet dál. Počkali jsme ještě na Tapíra, se kterým to proběhlo stejně, a vyjeli vzhůru k finální bráně.

Ve spoustě filmů a v ještě větší spoustě knih je upřímnost označována jako ctnost. Je vážená, ceněná a obdivovaná. Upřímní lidé mají upřímné srdce a upřímné úmysly. Jsou popisováni jako dobří přátelé a rádci, jako lidé kterých bychom se měli držet, jako ideální partneři no zkrátka ty kladné postavy. O hláškách typu "Buď ke mě upřímný!" ani nemluvím. Já budu teď taky upřímná...

Za vesnicí měl dle Tapírova rozpisu začínat cituji „excelentní offroad“. Měl být na cestě, jež je údajně v místních mapách značena, jako silnice první třídy. Když jsme vjížděli na tuto stezku smrti (což jsme v ten moment pochopitelně netušili) , byla jsem již velmi unavená a říkala si, „za chvilku jsme nahoře“. Bože, jak já se mýlila! 

Každý obchod takovou kartičku má. Kdyby ty kartičky opravdu znamenaly nějaký bonus, tak by to bylo super. Většinou se Vám tam ale jen načítají nějaké body, které Vám ve finále k ničemu nejsou, nebo vyprší jejich platnost. Protože upřímně, jak často v jednom měsíci chodíte kupovat boty? Nebo oblečení, elektroniku či léky? 

Heslo dne bylo „Masakr“. Vlastně to od toho dne bylo heslo celé dovolené. Tapír jel první a co chvilku varoval před výmolem, dírou, šutrem…a varování tímto heslem prokládal. V jednu chvíli nás i sebe pěkně vyděsil, když se Patrolovo zadní kolo zničeho nic zvedlo hupem do výšky a auto se ocitlo v úhlu 45 stupňů šikmo nahnuté. My v Landroveru vyvalili oči a naráz oba vyřkli sprosté slovo úleku a Tapír se asi pěkně zpotil. Auto si nakonec zase sedlo a překulení se nekonalo. Tapír se přiznal, že...

Televizory v podzemí přehledně hlásily jaký vlak přijede a odjede, takže proti Česku to v té době byla úplná paráda. Tak jsme popadli lístky a blížili se k turniketům. Zde nastala změna, kterou jsme si nejprve neuvědomili. Místo jednoho trurniketu, kterým jsme všichni prošli na nádraží při cestě sem, byla před námi řada turniketů jednoho vedle druhého. Já jsem sebevědomě s lístkem v ruce od tatínka vyrazila první. Můj bratr (podotýkám o 7 let STARŠÍ), asi aby to nespletl sledoval co dělám a dělal vše po mě. Pak se stalo hned několik věcí naráz. ...

Ale já tu teď nechci mluvit o tom, jak jsme schopné a přesto máme nižší platy. Ženy dokázali co tak strašně dloucho chtěli. Jsou vzdělané, nezávislé, chytré, úspěšné...ale co udělalo s muži? 

Zajímavé však je, že těchto hrozeb časem neubývá, ba naopak. Pouze se mění jejich obsah z "buď hodný, nebo..." na "uč se! nebo...". Mám na mysli školu. Tam nás straší, že pokud se nenaučíme cizí jazyk, málem nenajdeme zaměstnání. Že pokud nebudeme umět správně česky, nebudou si nás lidé vážit. Pokud neumíme trojčlenku, nic si nespočítáme. Pokud nebudeme mít maturitu, tak skončíme jako dělník ve fabrice...A tak dál a tak dál. Nakonec si myslíme, že strašení ustalo se školou a rodiče už také nemají co strašit, v momentě kdy opustíme hnízdo a postavíme se na vlastní nohy.

Že se kluci začínají bát, bylo poznat dle několika indicií. Za prvé, komunikace vysílačkami ustávala, i ta varovná. Za druhé, Opičák přestal mluvit. Za třetí, když před námi Patrol zastavil a Opičák také vypnul motor, zhluboka si vydechl. Byli jsme uprostřed kopce, stále to vypadalo, že přijde velký déšť a kola našich vozů jela po boční šikmé stěně cesty a středním hrbu, který lemovaly víc jak půl metru hluboké koleje. To, že Tapír vylezl z auta, bylo samo o sobě zlé znamení. 

Vrcholky měly kolem 1500 metrů nad mořem. Stromy už nahoře nerostly, jen vřesy, mechy a nízké keře. A samozřejmě borůvky J Oba kluci měli obvyklý horský stejnokroj. Kraťasy bez trička, plus Tapír to klasicky absolvoval v žabkách. Na vršcích jsme zastavovali a kochali se okolím. Pak jsme si všimli zajímavého úkazu.

Na této trase hráli kluci novou hru. Jméno mi neprozradili, ale spočívala v tom, že si na auto střídavě předávali spojený červený svítivý kroužek, který si Opičák vyrobil za svítící tyčinky, a myslím, že tohle byla z paklíku dvaceti ks zrovna ta jediná, co svítila. Avšak toto předávání probíhalo vždy tajně a jeho kouzlo tkvělo v překvapeném objevení kroužku na vlastním voze, aniž by si řidič všiml jeho umístění. Takhle si kluci kolečko dávali na tažnou kouli, na anténu, na stěrač….  

Už teď mi to přijde vtipné. Dva dny zpátky, jsem byla na konzultaci s přeměření a vysvětlením, co teda budu dělat a co nesmím apod. Začalo to měřením. Na tom přístroji člověk vidí, jak ty hodnoty nabývají a čeká kde se zastaví. Že mi hodnota tuků přeroste hranici normálu, pro mě nebylo překvapení. Ale co mi to vyplivlo za metabolický věk, to mě málem rozplakalo. To jako vážně?

Jeho strategie, jak se mi později svěřil, byla následující. Kráva sice bude v ohradě, ale jen jedna. Zbytek stáda usoudí, že má jít dál a půjde. Až stádo poodejde, Opičák pustí ojedinělou krávu a ta se sama dobrovolně vydá za stádem. Dobrý ne? Ani náhodou! Stalo se to takhle…

Na hranicích jsme už byli zběhlí. Tentokrát doopravdy. Maník se samopalem nám dal lísteček, jedno razítko, druhé razítko, kontrola snad ani nebyla, druhý borec se samopalem a naši slovenští bratia! Tam si Tapír všimnul velikých rentgenů, kterými se projíždělo směrem k bráně. Jinými slovy, to schovávání bylo k …. Pak vedli hoši přes vysílačku konverzaci na téma, „pašujeme, to je prča“ z čehož jsem byla opravdu dost nervózní. Když mají rentgen, tak co by neodposlouchávali i vysílačku?